IM World Championship Havaj
Na „Big Island“, jak místní říkají největšímu havajskému ostrovu, kde se koná mistrovství světa v dlouhém triatlonu, jsem přicestoval týden před závodem. Lepší by byly samozřejmě týdny dva, ale už takto jsem musel bojovat s Martinou, která nechtěla být bez dětí déle. I když nakonec by to stejně nepomohlo, ale popořádku.
Bydleli jsme stranou největšího dění a chtěli jsme hlavně cestovat a poznávat ostrov ze všech možných i nemožných stran. Mezi tím jsem se párkrát projel na kole, proběhl a zaplaval s delfíny a snažil se srovnat s dvanáctihodinovým posunem a s teplem, které já tolik rád! Bohužel se při běhu opět začala ozývat bolest z pravého chodidla, která již vím, čím byla způsobena:-( Nicméně o tom až později.
Závod byl v sobotu, start v 7:05, na plavání nás bylo tak dva tisíce, rána z děla a neskutečná mela. Plavání jsem napálil, co to šlo, aby mě ta vřava neutopila a do otočky to celkem šlo. Ale po otočce jsem se neustále dostával do bojů o místo, do toho se mi z vln začalo dělat celkem špatně a byl jsem nakonec rád, že jsem se doplácal za hodinu do depa. Podle mě jsem v druhé polovině promrhal tak tři minuty:-( No nic, plavání jsem přežil, hurá na kolo. Tak do padesátého kilometru je to hodně nervózní, pořád se to střídá, předjíždí jeden druhého, druhý třetího, do toho boj na občerstvovačkách, no opravdu zážitek Jede se mi celkem dobře, pole závodníků se roztrhává, snažím se šetřit, leju na sebe vše studené, co kde pochytám a místy trošku bojuji s větrem, neboť jsem si zapomněl vzít nižší ráfek, což po otočce z Hawi vede k boji kdo z koho, já anebo vítr. Ale vyhrávám, nespadl jsem a přijíždím v celkem dobrém stavu do depa, beru botky samochodky a vzhůru do výhně ulic Kony na závěrečný maraton. Vybíhám a dost mě bolí pravý nárt, ale co, je to přece IM! Běžím, Honza Stranmuller na dohled a v tom okamžiku v pravé noze křup a je konec. Nemůžu udělat ani krok, neskutečná bolest, zkouším to dál, ne, kulhat, doskákat to, prostě to nejde, je to v háji, vše v prde…
Nyní s odstupem, doma, zlomená malíková nártní kost, prý typická únavová zlomenina, šest týdnů noha v ortéze. … Jo, jo, nikdy člověk neví, co jej překvapí…, a to jsem nikdy neměl nic zlomeného:-( Zlost se již vytratila, prázdnota ze závodu stále přetrvává a rodí se další plán, kdy a jak to napravit. Ale to uvidíme, nejdříve je třeba se vrátit do běžeckých tréninků a to ještě potrvá…
