KRAKONOŠŮV CYKLOMARATON
Byl mým letošním prvním kláním tohoto typu, jakože silničního typu, kdy jsem Já a můj nový Lapierre, za něž vděčím Robertovi T., jenž než aby mi prodal starý ocelový rám, nezačleněný ve své sbírce, ceněných strojů, mi raději pořídil ve spolupráci s mistrem Broncem, stroj zcela nový, s nimž jsem se vydal (alespoň teda z počátku) s Robertem K. (jak dokazuje přiložená fotografie ze startu) a dalšími 2 Borcmi (které jsem teda za celých 5hodin svého působení ve hře, vůůůbec nepotkal (ani na startu)…) na krásnou, kopci lemovanou 148 km trať.
Všichni naši Borci, kteří si dali pouhých 100 km se zcela ošidili o ten náramný zážitek, a to sáhnout si do nových hlubin svých silových zásobáren + přišli o další 3 parádní výjezdy + teda 50 kilometrovou porci na víc.
Po dvou zkušebních jízdách, čítajících dohromady asi 30 km, jsem vyrazil s obavami z délkové nemoci velice opatrně a obezřetně, což se nedalo říci o zbytku 800 členného pelotonu. Vyhnuly se mě „padavky“, které ve skupinovém startu polehávaly pod koly ostatním (již po 5 minutách po startu), díky čemuž jsem ve zdravíčku zvládl vůbec vystartovat. Díky pánu Bohu a souhře šťastných událostí se „padavky“ vyhnuly i Dendě, kterou asi 10 minut zabíraly lačné kamery České Televize a motaly se cyklistům pod kolami svou tlustou čtyřkolkou…
Obecně nemám rád závody masových typů, kde ve skutečnosti závodíš s prvními 300 závodníky a zbytek „závoďáků“ tě pouze blokuje v rozjezdech do kopce…
Ale musím uznat, že závodníci byli skutečně disciplinovaní, všichni hlásily ať už verbálně či neverbálně vozy, díry cokoli, co by nejednoho závodníka mohlo ohrozit, což mi přišlo sympatické. Za co musím
mnohé závodníky pokárat, byl fakt, že si nikdo nechtěl se mnou v jízdě do kopce povídat, s nikým nebyla zkrátka v kopcích legrace, všichni měly naběhlé žíly na spáncích a skelné pohledy. Díky čemuž si vysluhovaly mé výtky. Já se těmito činnostmi příjemně bavil, ačkoli asi tak do 110 kilometru. Poslední výjezd do Jánských Lázní mi naprosto sednul, předjel jsem tam všechny, koho jsem potkal. ALE PAK posledních 30 km z „kopce“ jsem se už tak neveselil, bylo to sice uznávám z „kopce“, ale délková nemoc se na mě podepisovala víc, než jsem si do té doby vůbec dokázal představit.
Když jsme potkaly ceduli 5 km cíl, nijak mi to vůbec k ničemu nepomohlo. Protože to ubíhalo TÁK pomalu!!! (i když samozřejmě tempo bylo (možná, nemůžu vlastně ani
posoudit z role vyčerpaného jezdce) ale ukrutné). I přesto jsem si držel solidní vedení, a jel si svoje, bez „silniční politiky“. Když se na mě borci lepily, tak jsem odstupoval a dával jim příležitosti a když mi nastupovaly tak se jich držel jako klíště. Vtipný byl chlapík, který povidal, „já myslel, že si říkal, že už nemůžeš…“ Načež jsem odvětil, „nemůžu, ale tebe se nepustim!!!“ (Taky sem mu v cíli ukázal záda!!!)
Byl to naprostý teror, plný myšlenek, které tělo nepovzbuzovaly, z nichž se nedalo vymanit. Nic moc mne ani nebolelo, ALE únava byla veliká a pocit na zvracení se zvětšoval s počtem rozkousaných hroznových cukříků, kterých jsem měl za těch 5hodinek asi 1279 ks (pocitově…).
Tento dlouhometrážní závod jsem úspěšně a ve zdraví dokončil a narazil si ruku o popelnici až v momentě, když jsem v cíli barvitě líčil jízdu Trutnovským známým přátelům. Po projetí cílovou páskou jsem zalehnul rovnou na silnici, pak se přesunul do stínu na zem a nebýt starostlivých závodních kolegů, tak bych v klidu usnul jako Tom M. v loni na nějakou tu hodinku…
Pocit na zvracení už po 3 hodinách odezněl, a já se poměrně rychle zotavil…
Závěrem krátké shrnutí:
- Trať romantická a výživná
- Organizátorsky perfektně zvládnutá (až možná na hromadný start obou tratí, kterému jsem
nerozuměl) - Občerstvovačky: milé dámy, chutné dobroty a HLAVNĚ vždy příjemné je potkat
- Zkrátka – byl to intenzivní zážitek, který jsem si patřičně užil a těším se na další ročníky!
Jiří…
